Na Slatinách (Slatiny)

Nouzová kolonie Na Slatinách nebo jednoduše pouze Slatiny je patrně nejznámější pražskou nouzovou kolonií, kterou proslavily i filmy jako Obecná škola nebo Osvobození Prahy. Ze svých návštěv Slatin čerpal inspiraci František Langer pro své drama Periferie. Kromě toho jedná také o nejrozsáhlejší dochovanou kolonii, a proto ji právem můžeme považovat za historický a vlastně architektonicko-urbanistický unikát, doklad vývoje meziválečné Prahy. Slatiny sousedí s dalšími koloniemi v okolí Bohdalce a Záběhlic. Jednou z nich je kolonie Pod Bohdalcem nedaleko Vršovické ulice, která vznikala přibližně ve stejné době. Druhou je kolonie Pod lesíkem, která na Slatiny urbanisticky navazuje. Svůj název Slatiny získaly podle Slatinského potoka, který protéká jižně od ní.

Slatiny vznikly pravděpodobně v roce 1924. První domky vyrůstaly v okolí Slatinského potoka, přičemž se kolonie postupně rozšiřovaly jak směrem k elektrorozvodně, tak seřaďovacímu nádraží. Většina těchto pozemků patřila do majetku Pražské obce, která pozemky kolonistům začala pronajímat. Menší část pozemků buďto pronajímali nebo rovnou odprodávali soukromí vlastníci.  Roční nájem v pronajatém pozemku činil před měnovou reformou 100 Kčs. V roce 1929 Pražská obec nechala postavit typizované dvojdomky s 25 byty pro obyvatele vystěhované z blízké a právě rušené kolonie Zahrádky (Eden). Kromě obyvatel Zahrádek Slatiny přijaly také vysídlence v tomtéž roce rušené nouzové kolonie Viktorka / Vackov. Na Slatinách vznikaly především jednoduché dřevěné domky s dispozicemi o jediné místnosti, často vylepené novinami, bez podlahy, místo které sloužila škvára nebo udusaná hlína. Až později, jak je to obvyklé, obyvatelé své domky začali různě vylepšovat například obezděním nebo dalšími přístavbami.

Slatiny se nejvíc v důsledku hospodářské krize ve 30. letech a svůj zlatý čas zažily ve 40. až 50. letech. Nejenom v rámci Prahy se jedná opravdu o neobyčejné místo s ještě zajímavější historií. Na rozdíl od jiných kolonií totiž domky tvořily téměř soběstačné město, které mělo asi od roku 1930 svůj přívod elektřiny, dále několik vodních pump. Do té doby obyvatelé vodu získávali zejména ze Slatinského potoka. Dodnes na Slatinách chybí přívod plynu a kanalizace. Kolonie proslula vlastní občanskou vybaveností a bohatým spolkovým a kulturním životem. Na Slatinách postupně vznikly například holičství, řeznictví, mlékárna, koloniály a družstevní prodejny několik hospod (známé byly U Řeháků a U Jechů) nebo i pekařství. Za naprostý unikát mezi koloniemi můžeme považovat existenci metodistické kaple. Na Slatinách vzniklo až enormní množství nejrůznějších spolků a zájmových kroužků, od fotbalového a cyklistického klubu, po dramatické kroužky, spolek Baráčníků nebo místní organizaci Červeného kříže. Zkrátka v kolonii to žilo.

Bohužel se tyto poměry začaly postupně od 60. let měnit, kdy sílily snahy kolonii zrušit a místní přestěhovat do nových bytů na sídlištích. Spolky i místní živnosti a obchody časem zanikly. K samotné fyzické likvidaci Slatin nakonec i díky změně režimu nedošlo. Asi největší zásah do území představuje od roku 2002 stavba sídla společnosti Sitel ve východní části kolonie. Nyní však Slatiny čelí další hrozbě v podobě nové urbanistické studie dle zadání Městské části Praha 10, která počítá se zbořením kolonie. Doufejme, že i tuto hrozbu Slatiny přečkají a zůstanou aspoň částečně zachovány pro budoucí generace. O to se snaží například místní sousedský spolek Na Slatinách, z.s. nebo také aktivní umělci či architekti zajímající se o tento unikátní kout Prahy.