Za Horou

Nouzová kolonie Za Horou patří do jednoho celku kolonií na pomezí Hrdlořez a Hloubětína. Řadíme k nim také kolonie Před mostem a Za mostem. Celý komplex kolonií je dochován do dnešní doby ve víceméně stejném rozsahu, nicméně domky byly samozřejmě v průběhu let přestavěny a rekonstruovány. Kolonie vznikla v roce 1925, kdy majitelé místních pozemků – rodina statkáře Freye z Vysočan vlastnící známou mlékárnu a řád křižovníků s červenou hvězdou z Hloubětína – rozprodali skrze prostředníky pány Kolenatého a Urbana malé parcely o velikosti 300 – 500 m² kolonistům za cenu kolem 3000 Kčs po složení kauce ve výši 12 000 Kčs. 

Problémy nastaly prakticky ihned po prodeji pozemků. Kolonisté zjistili, že se parcely původně nabízené jako stavební nacházejí v nezastavitelném zeleném pásu v okolí Rokytky a navíc zde mají své zájmy také Československé státní dráhy s úmyslem na výstavbu drážního tělesa. Právem se tedy cítili být prodávajícími obelháni. Naštěstí se jeden z kolonistů znal s předsedou Státní regulační komise Petrem Zenklem, který zajistil dočasné povolení zástavby a udělení evidenčních čísel nouzových staveb. 

Kolonisté zde postupně na vlastních pozemcích ve svahu pod ulicí Českobrodská nad potokem Rokytka začali budovat nejprve převážně dřevěné domky jednoduché sloupkové konstrukce s podkrovím, někdy i zděné nebo dokonce z tvárnic. Zámožnější obyvatelé si domy postupně rozšiřovali, a brali si k sobě podnájemníky. Kolonie vcelku brzy už v roce 1932 získala připojení na elektrickou síť a v roce 1935 zde byly zpevněny cesty. Až v roce 1952 byl připojen i vodovod. Do té doby obyvatelé vodu získávali z dodnes existující, ale zanedbané studánky v sousední vilové Jiráskovy čtvrti nebo z vlastních studen či vodvodních stojanů. Jeden se nacházel v dnešní ulici Pokorného.

Kolonie byla poměrně dobře vybavená co do služeb. Fungovaly zde minimálně 3 hostince, 2 konzumy, 2 ševcovské dílny nebo řeznictví. Obyvatelé také pěstovali vinnou révu a chovali rozličná domácí zvířata. Navíc se tu dařilo i společenskému životu. V meziválečném období zde existoval nepolitický spolek Radost zajišťující finanční pomoc méně zajištěným sousedům, dále v kolonii hrály dva divadelní spolky, a dokonce zde byla zřízena i pobočka hloubětínského Sokola. Kolonisté pravděpodobně docházeli za prací do vysočanských továren. Nejblíže to měli asi půl hodiny cesty pěšky k tramvajové smyčce na Harfě. V roce 1948 byla ke kolonii zavedena autobusová linka D, dnešní 109.

Specifikem této kolonie byla skutečnost, že se zde oproti jiným koloniím tolik nedařilo komunistům, ale naopak Národním socialistům a ostatním stranám. To bylo dané pravděpodobně tím, že zde bydleli finančně lépe zajištění obyvatelé a mohli si dovolit pozemky odkoupit. Přesto je kolonie s Komunistickou stranou výrazně spjata díky rodině poslankyně Anežky Hodinové-Spurné, která zde získala náhradou za její původní nouzový dům na Žižkově dodnes dochované ev. č. 218 (na titulní fotografii), v kterém bydleli její dvě sestřenice s bratrancem. Anežka Hodinová-Spurná je pohřbena v blízkém Hrdlořezském hřbitově nacházejícím se nad sousední kolonií Za mostem.

Kolonie přečkala snahy o demolici do dnešních dnů a přesto, že do jejího území výrazně zasáhl vznik Průmyslového polookruhu, který ji rozdělil na dvě části, zůstaly nám některé domky zachovány v relativně původní podobě dodnes.